Byl báječný den, s půdou, koníkem a měsícem

Cítila jsem jí už z dálky. Voněla tím nejopojnějším parfémem. Skoro jako na jaře. Načechraná, ladně rozprostřená, tmavě hnědá, plná energii a síly. Opravdu je podzim? Je. Listí kolem košatého kaštanu leží bezvládně na zemi. Ořechy už jsou posbírané. A já s hráběmi upravuju záhony.

Možná si pamatujete, že rozšiřujeme záhony. Protože je to velká plocha, strhl drny bagr (maličkej). Potom nastoupil kultivátor. Drny drtil, půdu čechral, obracel. Tady technika skončila. Nastupuju já. S ostrým rýčem a hráběmi (jedny jsem už zničila). Trochu zápas. Pot. Zemitý prach na tváři. Prasklý mozol. Baví mě to. Slunce svítí. A najednou koukám, že je hotovo. Rovné řádky. Jedna širší, druhá užší (nevyměřuju). Záhony jsem uhrabala, upravila, větší kameny schovala na jednu stranu, menší na druhou. A velké drny, které jsem vybrala, jedou v kolečku na kompost. Dneska byl báječný den. Teď sedím u kamen. Píšu a vzpomínám. Jak ta země byla navoněná a načechraná. Jak jsem zase po dlouhé době seděla v sedle, hladila huňatou srst prímového Prima, krmila ho sladkými jablíčky. A před chvílí jsem se nadýchla studeného vzduchu na zápraží. Je to podzim. Jo a ještě takhle krásně svítí měsíc nad sejpkou a stodolou.