Hrabání v půdě ze mě udělalo spokojenější ženskou, říká bloggerka Veronika

Na svém pozemku má místa, kam její noha ještě ani nevkročila a panuje tam divočina. „Nemám stres z toho, že pozemek musí být dokonale úhledný. Je pro mě vzrušující vědět, že i taková místa na své zahradě mám,“ říká Veronika Kyčera, která píše blog Sláma v botách a sní o vlastní farmě.

Povězte nám o vaší zahradě? Jaká je? Kde pěstujete? Na to, že se zahradničení věnuji teprve čtvrtým rokem, už mám třetí zahradu. Začínala jsem na pozemku manželovy babičky, v krásné zapadlé vísce s výhledem na les od záhonů s mrkví. Absolutní idyla, kterou však rušila jedna zásadní věc - ta víska byla až moc zapadlá a cesta tam dlouhá. Představovala jsem si to jednodušeji, ale když mi druhým rokem pro velké horko půlka úrody uschla, pochopila jsem, že na zahradu je třeba jezdit častěji než jednou za čtrnáct dní. A sklizeň se taky hodí mít po ruce denně čerstvou než jezdit nárazově všechno česat naráz a pak se z toho moct posr... . Ale častější výpravy na vzdálenou zahradu zase nedávaly smysl ekonomický ani ekologický. Proto jsem díky zahradě číslo 1 pochopila, že už nechci mít záhony někde za humny, ale přímo u domu. A že chci mít ten dům!  (Prožila jsem celý život v paneláku.) A tak jsme koupili ruinu starého stavení se stodolou a zanedbaným pozemkem v další zastrčené severočeské vísce, se záměrem proměnit to celé na jeden veliký bio ráj. V mezičase jsem ale rodila a stěhovala se dočasně ke svým rodičům, a to je ta zahrada číslo 2, kde jsem hospodařila loni. No a letos už konečně obdělávám(e) ten náš budoucí bioráj a pracujeme s mužem každý na své části. On staví dům a já řádím v  záhonech. Respektive snažím se stačit tempu nasazenému přírodou. Za růstem trávy a všelikého plevelu ale stále marně zaostávám. Pozemek velký, práce (a dětí) moc, času málo Nemám ale stres z toho, že pozemek musí být dokonale úhledný. Jsou místa, kam naše noha ještě ani nevkročila a panuje tam divočina, džungle. Je pro mě ale vzrušující vědět, že i taková místa na své zahradě mám.

Prozraďte nám také něco o sobě? Kdo jste? Co děláte? Jsem už pár let doma s dětmi, což je diagnóza, ale krásná (dle mého názoru, nevím co by vám k tomu řekl manžel...). S dětmi mé zahradničení začalo a převrátilo mi celý život. Bez nadsázky ze mě hrabání v půdě udělalo spokojenější ženskou (opět, nevím, co by na to manžel...). Shrnout to do pár vět neumím, ale napsala jsem loni na téma téhle proměny článek na svém blogu.  Tak si ho tam přečtěte a budu ráda, když mi dáte vědět, jestli máte stejnou zkušenost. Pro mě je zahradničení meditace (někdy teda.. když se daří...), spolehlivé odreagování se od starostí i posilovna v přírodě v jednom. Před mateřskou jsem byla novinářka, co mimo jiné psala o módě a ráda si plnila skříně novým oblečením a kosmetikou. V životě by mě nenapadlo, jak skončím, furt od hlíny, rozcuchaná. A ty modely, co nosím na zahradu… Ale chodívám spát zdravě unavená a někdy i s pocitem, že fakt odvádím smysluplnou práci, a to je něco, co mi předchozí život nedával. Proto jsem vděčná za mateřskou zkušenost, která mi dveře k téhle proměně otevřela. Mateřství je jedinečná příležitost, kterou my ženy v dnešní uspěchané době máme, objevit nové stránky svého já, uvědomit si, co doopravdy chceme, a v pauze mezi honěním se za pozicemi se takzvaně najít.

Co pro vás pěstování a kontakt s půdou znamená? Na to už jsem vlastně odpověděla. Tak jako děti jezdí na ozdravné pobyty v přírodě, já se vydávám na ozdravná odpoledne s motykou na svůj záhon. Seju, pleju, medituju. První rok jsem na zahradě zažívala i celkem stresové situace, protože všechno to setí a sázení pro mě bylo nové a nechtěla jsem selhat (takže jsem selhala skoro ve všem). Letos se ale poprvé přistihuju, že radost vítězí nad stresem na plné čáře. Protože už samotná cesta k úrodě mě baví, sklizeň je pak jen třešnička na dortu. S takovým nastavením nemůže být zahradničení nic než čirá radost. Zaměřujete se na pěstování květin nebo zeleniny? Coby pragmatická matka s omezeným rozpočtem, které na všechnu tu bio zeleninu už nezbývaly finance, se zatím jednoznačně specializuju na zeleninu, a když už sázím kytky, tak takové, co se taky dají sníst. Což se ale mimochodem dá hodně kytek. Okrasné záhony přijdou na řadu až ve chvíli, kdy už nebudu vědět, do čeho se ještě pustit. Navíc já nemám problém strčit si na stole do vázy jakoukoliv kytku nebo větvičku, kterou kde  v přírodě utrhnu, necítím akutní potřebu kochat se výhradně tulipány, narciskami nebo růžemi. On i vykvetlý pórek nadělá parádu. :-)

Jakou nejlepší radu jste jako začínající pěstitelka dostala? Rad? Těch bylo! Jako třeba: kdo nestříká, tomu nic nevyroste. A všechno ti zplesniví. Mulčování? Nesmysl, namnožíš si slimáky. Rady stran postřiků jsem neuposlechla, snažím se o bio úrodu. Vzala jsem si ale k srdci pár doporučení manželova dědy zvaného Ópa. Třeba: radši zalít jednou, ale pořádně. Nebo jednou okopat je lepší než pětkrát zalít. Ópa má coby starý sudetský sedlák zkušenosti, akorát je kumšt je z něj vypáčit. Naposled mi radil s pěstováním máku. Dala jsem na něj, tak uvidíme, jak budu úspěšná. Propadáte někdy zahradnickým depresím (když se nedaří, nedopadne úroda)? A co na ně zabírá? Depky se průběžně vynořují a zanořují, teď už ale naštěstí čím dál míň. Obvykle k nim vede delší období sucha bez možnosti zalévání, kdy si připadám zcela bezmocná. Nebo invaze slimáků (naštěstí jsem zažila jen jeden rok) či mandelinek (můj aktuální problém). Naštěstí ale nad jakoukoliv depkou radost vítězí na plné čáře, jinak bych přece nezahradničila. A co zabírá? Mě vždy vyklidní, když na chvíli všeho nechám, zahodím motyku, položím se do trávy pod strom a zaposlouchám se do koncertu ptáků. V takových chvílích si říkám, že jsem ráda na tomto světě a žádní slimáci nebo sucho na tom nemůžou nic změnit. Z čeho máte na zahradě největší radost? Každý rok pěstuju něco trošku jiného, aby to bylo dobrodružnější a neokoukalo se mi, že furt jen dokola jednotím mrkev a okopávám česnek. Radost mám ale už jen z faktu, že mohu být venku, že mám smysluplný a legitimní důvod trávit čas na luftu. A že k tomu vedu i děti. Ne každý koníček je tak užitečný. A já jsem v životě ráda užitečná. Ano, jsem znamení Ryby, jak jste to poznali? :) Jakou radu byste dnes dala začínajícím pěstitelům? Najít si nějakého rádce a zasvětitele. Nemusíte dát na každou jeho radu, ale minimálně vám ukáže, jak se drží motyka, a poradí, jakou si v krámě vlastně koupit. Taky bych se už nesnažila hned první rok pěstovat na zahradě všechno možné. Je těch novot na začátečníka až moc, hrozí zbytečné chyby a ztráty. Nekoupit kvanta sazeniček a drahých specialit. To všechno může časem přijít. Ale postupně. Radila bych začínat v malém a postupně si zvyšovat dávky. Jako když začínáte běhat.

Sledujete trendy v zahradničení? A jaké vás nejvíce oslovují? Sleduju pár FB skupin o permakultuře a semenaření, ale neopovažuju považovat se za nějakého znalce. Moje blogování je hlavně o humoru, až teprve pak o nějakých radách. Jednoznačně fandím permakultuře, biodynamickému a ekologickému pěstování, přírodním zahradám. Jaká frčí barva motyk nebo jestli jsou letos IN lichořeřišnice, to ale opravdu neřeším. Jaké jsou vaše zahradnické sny? Sen... Přemýšlím, jestli se svěřit, protože bych to všechno nerada zakřikla. Ráda bych jednou z naší zahrady vytvořila místo, které bude nejen pro mou rodinu, ale pro širší komunitu lidí oázou, kde se budou rádi potkávat, dobíjet si tu baterky, na něčem společně dělat, něco tvořit. Sním o vlastní farmě, která nebude mít zavřená vrata. Jsem otevřený člověk (proto taky píšu blog), energii čerpám od lidí a mezi lidmi. Ne každý má svůj kus země, já se o ten svůj ráda podělím. S tím jsem už ale vlastně letos začala. Jedna paní, s níž jsem se úplnou náhodou seznámila, si u mě založila svůj malý záhonek s rajčaty a okurkami. Místa je u nás dost, tak proč ne. Možná si teď klepete na čelo, co z toho mám. Povím vám to. Radost, že jsem někomu udělala radost. Zahradničení nemusí být dřina pro samotáře. Pevně doufám, že moje zahrada jednou bude nejen mým rájem.