Kvete ti to, nebuď kakabus

S typickou šmouhou na tváři, neklamným znamením, že jsem zase sázela nebo plela, jsem se zamračeně postavila na besídku u roubené chalupy. Unavená sama ze sebe. Můj muž mě objal. „Nebuď kakabus.“ Jenže jsem a chci být. Mám zrovna depku.

Což můžu svést třeba na měsíc. Jak se začne kulatit a nabíhat na úplněk, jsem trochu nesvá. Někdy víc, jindy míň. Všechno mi padá z ruky. Včetně sazenic. Nejde mi ani psaní. Nad jednou větou přemýšlím půl hodiny. Dobu, za kterou jindy napíšu celý článek. Stěžuju si na všechno kolem sebe. A hlavně na sebe. Připadám si docela ne-možná. Mimochodem, víte, kdo je to kakabus? Tohle slovo pochází z latinského pojmu cacabus a znamená hrnec. Řekové tohle slovo posunuli ještě dál. Kakkabos je totiž v jejich řeči začouzený hrnec. Tak jo. Jsem hrnec. Momentálně docela prázdný.

A docela nic mi nejde. Zmrzly mi asi čtyři sazenice rajčat, které jsem pracně vypěstovala ze semínek, protože byly moc slabé a po zmrzlících přišly studené dny, což neunesly. Momentálně nevidím to, že dalších osm se má dobře k světu. Mám totiž depku. Tak jsem se dnes cestou z města zastavila ve velkém hobby marketu (jo, opravdu jsem to udělala – můžu, mám totiž depku!) a nechala se zaměstnancem navigovat do oddělení sazenic. Tam jsem popadla první čtyři rajčata, na která jsem narazila. Až doma čtu, že jsou to jakási žlutá ananasová rajčata. Jako vážně? A deptá mě plevel. V úterý jsem ho vytrhala a na těch samých místech je zase. Vyškubávám ho a říkám si, že tentokrát na mě nefunguje jako jistá forma meditace, kdy si s každým vytrhnutím plevele čistím taky mysl. Prostě dnes nemám svůj den. Naštěstí ten den končí. Jdu si s talířem na záhony utrhnout něco z toho, co už je. Špenát, ředkvičky, trocha bylinek. A najednou tu zahradu zase vidím jinak. Je přece krásná. Začíná kvést pažitka. Rozkvetlá růže je celá růžová, vědomá si své krásy.

Trhám si jídlo. Což si uvědomuju naplno poprvé za ty roky, co zahradničím. Vypěstovala jsem si vlastní jídlo. Budu ho jíst při západu slunce u chalupy, kde jsou trámy nacucané třísetletou historií. Malichernost dnešního dne se rozplývá. Zatím ne úplně, protože vychází měsíc. Zítra bude úplněk. Až pak přejde depka úplně.