Ruce od ořechů? S tím se nauč žít

Až do neděle jsem si nikdy nepřála mít na čele nálepku. Situace se zhoršila ještě v pondělí, kdy se cedulka ukázala jako nutnost. Co bych na ní ráda napsala? Ty ruce jsou od ořechů!

Seděla jsem v neděli odpoledne na zahradě a pila kafe. Máma vedle mě vyprávěla, co nového na vsi. Jako vždycky nic moc. Protože trpím nenechavostí, padla mi do oka bedna ořechů. A ne jedna. Hned tři. Přitáhla jsem si jí k sobě a sloupávala tu zelenou a tvrdou, tu už notně měkkou a černou slupku. „Budeš mít černé ruce a nejde to umýt,“ varovala mě máma. „To nevadí, kašlu na to,“ odpověděla jsem gerojsky a pokračovala v práci. Ruce hnědly. Až zčernaly. Doslova. Šla jsem si je umýt. Optimisticky jsem začala mýdlem. Nic. Mýdlo nefunguje. Zkoušela jsem různé recepty:

• Solvína – nefunguje
• Prášek na praní – nefunguje
• Prášek na mytí umyvadel – nefunguje
• Citron – nefunguje
• Ocet – nefunguje

V internetové diskuzi jsem se dočetla, že na ruce od ořechů platí jen kyselina sírová. Žíravina. Dnes jsem hrabala listí pod ořešákem a kochala se jeho žlutými listy. Nadechovala nasládlou vůni podzimu. A občas povzdechla nad černýma rukama. Večer jsem se hrnula ke dřezu. Jindy bych se vztekala, že nádobí zase zbylo na mě. Tentokrát jsem muže pochválila. „To jsi hodný, já pořád musím něco mýt, aby se to urychlilo,“ pustila jsem plná nadšení vodu. „To už nikdy nesmyješ,“ řekl mi. Hrklo ve mně. „To se musí odrolit, jak se ti bude měnit kůže.“ Aha. Takže se musím naučit s těma černými rukama chvíli žít.