Sníh, koblihy a trocha poezie

Za dřevěnými okenicemi se k zemi snáší bílé vločky. Jemně a pomalu pokrývají záhony. A na mě padá příjemná únava. Pes u nohou se stočil do klubíčka. V kamnech praská dřevo. Čaj je ještě horký a honí mě mlsná na koblihy. Dnes bych nezryla ani metr záhonu. Ale vždyť je to tak v pořádku, nemusím si nic vyčítat. Je totiž zima.

Zvykla jsem si zvládnout v poklusu tolik věcí. Už je polovina ledna a já jsem se ještě nezastavila, abych si užila zimního nicnedělání. Je pátek, nikam nemusím, venku padá ten sníh a oči se klíží nad trochou poezie. Ráda se s vámi o ni podělím.

Bílý kůň (Jiří Wolker)

Bílého koně slyšel jsem ržát na dolní zšeřelé stráni. Slyšel jsem, slyšel – několikrát zavolal na mě po klekání. Stříbrně zazvonil kopytem o zem, v očích mu hořel podivný jas. Čeká mě v noci dnes nad úvozem. Musím jít za ním. Volal by zas. Tiše jej pohladím laskavou dlaní. Řeknu mu: Koníčku bílý, Vidíš, že přišel jsem, neměl jsem stání, jakmile louky se orosily. Vsednu si na něj. Dáme se v cval. Mraky nám stíny do cesty vženou. Bude to jako by zamával šáteček bílý na rozloučenou. Pohledem spolu, sami a sami. Hřívy své necháme do noci vlát. Pojedem roklemi, dolinami. Hoj, jaký bude to šílený spád. Potkáme Půlnoc. Na její dlaně složíme hoře tvoje i mé. Zvolna se vrátíme na horské stráně, do ranní mlhy se rozplyneme…